Železniční modelářská mapa

Jaroměř 4. V. - 8. V. 2022

setkání po dvou letech v Jaroměři

Po dvou letech vynucené pandemické přestváky, kdy jsme setkání museli v letech 2020 a 2021 zrušit v okamžiku velmi pokročilých příprav, se letos do Jaroměře vracíme.

Layout zkonstruoval kol. Josey:

plán layoutu

GVD je taktéž jeho dílem:

nákresný j ízdní řád tratí Výpravčice ČSD - Radost DR

nákresný jízdní řád trati Studenec - Mochov

nákresný jízdní řád trati Drnov - Vrdy-Bučice

Pro ty, kteří disponují programem Grafikon našich kolegů z klubu Ostramo, za jehož použití děkujeme, ve verzi 3.2.1 je soubor ve formátu .gtm zde:

GVD pro on-line prohlížení a spuštění

Rozkaz o zavedení GVD, kde se čtenář dočte vše podstatné o provozu a jeho organizaci na setkání:

RZG Jaroměř 2022

Plán telefonie zpracovaný teteitou kol. Slídilem z návěstních dílen Tetín a provedená společností Šváb & Netáhlo:

telefonní vedení plán

Plán LN rozmístění LN-boxů vypracovaný p. kol. emeritním sekčním šéfem:

Pozn.: některá umístění LN-boxů byla k připomínkám přednostů a správců stanic ještě mírně pozměnena.

Reportáž:

trochu obecný úvod s malým výtvarným úkrokem stanou

Každý layout je jedinečný a neopakovatelný, a to nejen svojí sestavou, kterou předurčují svými přihláškami modulů účastníci, ale i zvoleným typem provozu.

Velmi záleží na tom, zda tvůrci layoutu a GVD upřednostní osobní nebo nákladní dopravu, zda bude více vlaků tranzitních nebo místních, v kterých stanicích se bude řadit a přecházet zátěž z jedné trati na druhou, zda v síti bude modelován přechod do jiného státu nebo účastníci přihlásí a na setkání přivezou třeba provoz obohacující vlečkový areál právě a třeba co do rozvětvení jeho kolejiště nebo vytváření zajímavých přeprav s ještě zajímavějšími požadavky na náležitosti.

Proto mají modulovkové layouty blízko k výtvarnému umění, každé setkání je výtvarným představením[1] a obrazem svého druhu.

V této souvislosti stojí za to připomenout, že dráze a provozu železničnímu se náměty svých děl věnovali nejen v tuzemsku i širší laické veřejnosti známí výtvarníci Jiří Bouda, Vilém Kreibich či Jaroslav Ronek, ale i v mezinárodním srovnání významný Miroslav Jiránek (jeho „Hurvínek“ či „Slovenská strela“ z roku 2018 patří k tomu nejlepšímu, co ze sebe současné tuzemské malířství s drážním motivem vydalo), či současník Piccasův a Braqueův, jeden z mimořádných tvůrců a stěžejních postav moderního českého malířství počátku 20. století, Bohumil Kubišta.

Pro šotoušstvo sluší se připomenout, že tento c. k. dělostřelecký důstojník v aktivní službě od roku 1913 byl v převratných dnech vzniku samostatného Československa určen jako velitel jednoho z prvních obrněných vlaků instradovaného do bojů na Slovensku, jeho účast na tomto tažení zmařila španělská chřipka, jíž 27. listopadu 1918 ve vojenské nemocnici na Karlově náměstí v Praze podlehl. Zákeřná epidemie zasadila smrtí Kubištovou, Schieleho a Klimtovou zdrcující rány modernímu evropskému výtvarnému umění.

Zůstává po něm dílo světového významu a úrovně, z železničně tematických obrazů jmenujme jeho „Nádraží“ z roku 1907 nyní umístěné v Galerii umění Karlovy Vary, „Vršovice“ z roku 1909 nacházející se v soukromé sbírce, „Továrna (Nádraží)“ z roku 1909 nyní uloženého neznámo kde, „Vodopád v Alpách“ z roku 1912 dnes ve sbírkách NG v Praze, „“Vlak v horách (Tunel)“ z téhož roku deponovaný ve sbírce Moravské galerie v Brně.

Ucelenou kolekcí více než 50 Kubištových děl disponuje Galerie moderního umění v Hradci Králové, veřejnosti je ve stálé expozici zpřístupněna však jen asi desetina z nich, zbytek je z důvodu nedostatku výstavních prostor ukryt v depozitáři. Přesto stojí i ta malá vystavená část jeho obrazů, zejména jeho dnes už klasické dílo Kavárna (Café d´Harcourt) z roku 1910 v pozdně secesní budově královéhradecké galerie (původně záložny) architekta Osvalda Polívky za shlédnutí.

Portrétní raná Kubištova tvorba má překvapivě po více než sto letech pokračovatele a následovníky. K linii jeho portrétů z let 1909-12 (zejména „Kuřáka“ a vlastního tzv. „Modrého autoportrétu“, ale i dalších) je možno zařadit portrét milovnice ranní kávy „Novoroční předsevzetí“ Barbory Olmrové z roku 2021, nyní v soukromé sbírce. Obdobně silným dojmem působící barevná volba měkkých tónů červené a růžové barvy a jejich odstínů v prvním u druhém plánu portrétu, na diváka mocně účinný kontrast světla a stínu řadí tento obraz k tomu nejlepšímu ze současného českého výtvarného umění.

Portrét Barbory Olmrové není připomenut náhodou. Káva je na setkání důležitým nápojem, jemuž část modulovkářů holduje v hojné míře.

a zpět k setkání samotnému

Kávové požitky na letošním setkání

Hrnek s kafem vedle dopravního deníku a výpravky – takové zátiší v jaroměřské hale nenajdete. Tedy zátiší s dopravním deníkem, výpravkou, ba i rozpojovači a vozovými nálepkami[2] nebo i položenou červenou čepicí výpravčího najdete, a to v každé stanici s dopravní službou, ale hrnek s kafem nikoli.

Vlastností, která rozhodně není vadou, provozního řádu jaroměřské haly totiž je pravidlo, že do haly nesmí účastníci vnášet žádné potraviny a pochutiny a z nápojů jen čistou pitnou vodu kvůli ochraně podlahy. Je to pravidlo přísné, ale jeho důsledkem je dokonalá čistota haly, která velmi svědčí našim piplaným modulům a modelům a jejich provozní spolehlivosti.

Tato okolnost dala vzniknout pověstné jaroměřské „fírcimře“, v kterou se proměňuje místnost trenérů a v níž je společenské srdce setkání, tedy kávovar.

Kolem kávovaru, obloženého hrnky a hrníčky strojvůdců a výpravčích, kupí se též nejrůznější dobroty a laskominy, jimiž si kolegové služby dopravní, výtopenské, strojní vozové a jízdní doplňují hladinu cukru v krvi.

Tady se probírá dopravní situace, hodnotí a přetřásají[3] schopnosti a um jednotlivých výpravčích a strojvůdců, poslední modelářské novinky, sliby a překvapení výrobců velkých i malých a spřádají plány na další setkání, modely a moduly, probírají, vytvářejí i popírají nebo uvádějí na pravou míru historky z dráhy jakéhokoliv měřítka včetně toho 1:1.

Občas do dveří fírcimry nahlédne výpravčí, dá si malé, větší nebo i velké ale rychlé kafe, ujistí se, že „jo ty máš tu devadesát čtyři nula pětku, tak prosím Tě za deset minut modelového času u mě Drnově, máš ji připravenou na pátý u baráku“ a polykaje kus buchty dodané dobrou duší čili příznivkyní, sponzorkou ba i účastnicí setkání či paní a velitelkou a miláčkem některého z účastníků, spěchá chodbou na halu vstříc dalším dopravním dobrodružstvím.

Káva je natolik důležitým prvkem setkání, že pro její přípravu už několik let jeden z kolegů modelářů známý pod přízviskem Quenya s láskou a kromobyčejnou péčí vozí, čistí, doplňuje a občas též obsluhuje v přestávkách své dopravní služby výpravčího mohutný kávovar, jehož vynikající předností je, že do té mašiny nalejete vodu, nasypete zrnkovou kávu a po chvilce přemítání, které z tlačítek a kolikrát máte a smíte stisknout, se odvážíte, takže přístroj zavrčí, jako když se drtí slabý plech, čerpadlo nasaje z nádržky vodu, ozve se svist nožů v mlýnku a po malé chvilce vám do přistaveného hrnku nalije voňavou kávu, která na další hodinu zbystří vaše smysly a uvede vás do stavu energické blaženosti. Protože stroj je vybaven i displejem, který obsluhujícího informuje, nabízí a dává k rozhodování o výběru té či oné kávy, její síly, zrnitosti umletí a množství vody, pak občas lze spatřit nad přístrojem běžného nepříliš orientovaného kávychtivého nešťastníka, který vypadá, jako kdyby programoval.

trasování

Majíce tedy kávu dopitu a přezuti v obuvi čisté halové vstupme na jeviště čtyřdenního provozního dění.

Layout byl tvořen hlavní tratí Výpravčice – Radost DR s odbočkami místních drah z Drnova do Vrdů-Bučic a ze Studence přes Nový Oldřichov s vlečkou Barvírny, Trnávku, zastávku s vl. Agencie Horní Hádkov do Mochova s vlečkou Likérka.

Z širé hlavní trati odbočovalo několik vleček, a to RoZa Bora mezi Výpravčicemi a Malými Svatoňovicemi, dále vlečka Pivovar mezi Malými Svatoňovicemi a Drnovem, posléze vlečka OFZ (Oravských ferozliatinárskych závodov) a mezi Horou Svatého Šebestiána s vlečkami Stáčírna a Vápenka.

Všecny tyto vlečky byly vesměs obsluhovány vlastními vlečkovými vlaky, vlečka pivovar navíc manipulačním vlakem Mn 8101.

Nesmíme samozřejmě zapomenout na dva velké a významné vlečkové obvody připojené přímo do stanic: jednak na vlečkový areál Brodek v obvodu žst. Studenec, jednak na vlečky Prefa, ZZN a cukrovaru v obvodu stanice Vrdy-Bučice.

Takové množství vleček generovalo velké množství zajímavých a realistických přeprav, zároveň při omezené propustnosti jednokolejné trati kladlo velké nároky na tvůrce grafikonu. Ten se však tohoto nesnadného úkolu zhostil na výtečnou a připravil jeden z nejlepších grafikonů za dobu trvání sekce TT-provoz vůbec.

Z Výpravčic jako skrytého nádraží představujícího zbytek sítě trať v přímce přes vlečku RoZa BoRa mířila do stanice Malé Svatoňovice. Takový byl plán sítě v layoutu. Na místě při stavbě byl však upraven tak, že mezi dvoukolejné moduly VŽD 010 a 027 byl vložen k návěstnímu jednokolejnému modulu s vjezdovým návěstidlem do Výpravčic ještě 15stupňový jednokolejný obloukový modul. Důvodem bylo zavětrování koncového úseku trati se stanicí Výpravčice, aby se moduly v dlouhé přímce nekývaly při zasouvání a vysouvání štekrů, čili koncovek ovladačů fred z LN boxů.

Vlečka Roza BoRa byla pro toto setkání dotvořena nejen samotným vlečkovým modulem odbočujícím výhybkou z jedné koleje modulů dvojkolejné trati, ale též předávací kolejí z kolejové spojky a dalších dvojkolejných modulů. Zbylé dvojkolejné moduly s druhou kolejovou spojkou tvořily výtažnou a odstavnou kolej žst. Výpravčice.

Z vlečky RoZa BoRa se denně vydával na svou cestu až na síť DR přímý relační vlak s kotlovými vozy trs. Výpravčice - Moldava – Radost (DR). Nedříve si pro kotle na vlečku zajela lokomotiva strojovým vlakem Lv 1205a, pak je přestavila jako Pv 9002 do Výpravčic, odkud pokračovaly v 9:59 vlakem Pn 4731 do Moldavy, kde po přepřahu do elektrické vozby dojely vlakem Pn 4041 do Radosti.

Zpět se prázdné vozy vracely nejdříve vlakem DR 7598 s odjezdem ve 3:45 z Radosti, po přepřahu v Moldavě pak přímým vyrovnávkovým vlakem Vn 4932 na vlečku RoZa Bora, kam vlak dojel v 10:42. Pro oběh tak byly třeba dvě soupravy kotlových vozů, které se pravidelně křižovaly na vlacích Pn 4731 a Vn 4932 ve stanici Malé Svatoňovice.

Malé Svatoňovice vypravovaly přímý vlak černého uhlí vlakem Pn 4721 do Moldavy, prázdné vozy se vracely vyrovnávkovým vlakem Vn 4920.

Z Malých Svatoňovic se trať velkým pravým obloukem s vlečkou a zastávkou Pivovar stočila do přímého úseku do stanice Drnov.

Ta byla stanicí odbočnou pro trať do Vrdů-Bučic a připojovu stanicí pro vlečku OFZ. Grafikon byl vynikajícím způsobem napsán, přechody zátěže na místní trať i vlečku, pokud byl výpravčí pozorný a včas si rozvrhl posun, nečinily žádné obtíže, naopak zajistily mimořádně pestrý provoz.

Stejně jako v Brodku, i vlečka OFZ byla doslova eldorádem posunu a obsluha se pořádně zapotila, než rozvezla správně všechny vozy na vykládková místa areálu a zpět zase sestavila vlak s odevzdávkou vozů pro Drnov.

Studenec s vlečkovým areálem Brodek a odbočující tratí do Trnávky a Mochova byl velice rušnou stanicí, obsazenou pravidelně dvěma výpravčími za dozoru přednostky, která velmi dobře dozorovala provoz v této důležité stanici.

Ze Studence se trať několika oblouky dostala do stanice Hora Sv. Šebestiána, kde na tomto setkání výtečně autorizoval ve funkci výpravčího kolega Richard Andrášik, který tak prokázal, že vedle vynikajícího konstruktérského a stavitelského nadání je i zdatným výpravčím.

Přes vlečky Stáčírna a Vápenka dosáhla trať hranice v pohraniční přechodové stanici Moldava, kde se zároveň přepřahalo do elektrické vozby DR na úseku Moldava – Radost.

Přepřahání, nutná manipulace s tím spojená, seřazovací práce na ranžíru, byť záměrně už v GVD plánovaně omezené a vlečkové vlaky do Stáčírny i Vápenky kladly na výpravčího značné nároky. Přesto se služby v této stanici všichni zhostili na výtečnou.

Lze tedy uzavřít, že toto jaroměřské setkání skončilo naprostým úspěchem co do sestavy layoutu i GVD, zkonstruovaných kol. Janem Dvořákem včetně pomůcek, zejména rozkazu o zavedení GVD. Šlo o jeden z nejlépe připravených layoutů a zejména grafikonů, ne-li o nejlepší grafikon za dobu trvání sekce.

Stejně úspěšný byl i provoz samotný a kvalita zpracování zúčastněných modulů (kol. Pavla Haertla, Pavla Mihuly, Toufar teamu, skupiny z klubu ÚsTTí.cz, pana emeritního sekčního zástupce, Václava Noska a kol. Dana Martanoviče). Totéž platí o vynikajících modelech vozidel ať hnacích, ať tažených, tedy lokomotiv i vozů, zejména pak těch z dílny kolegy Richarda Andrášika.

Autor této reportáže, koordinátor tohoto setkání a do 9. června t.r. i sekční zástupce sekce TT- provoz v Zababově však nemůže - protože ani nechce - popřít[4], že setkání dle jeho názoru skončilo naprostým neúspěchem co do účasti nejen členů sekce, ale i kolegů z ostatních klubů či jsoucích bez sekční nebo klubové příslušnosti.

Malý zájem o setkání sekce TT-provoz, který je prakticky na hranici jejich uspořádatelnosti, musí autor označit za svůj jednoznačný neúspěch a přes veškerou svou vynaloženou snahu a úsilí za svoje naprosté organizační selhání.

Autor této reportáže si musí připustit, že osobou odpuzující svými nároky na přípravu a průběh setkání je on a že je tak objektivně překážkou pořádání setkání pro dostatečný počet účastníků. Z jedné strany nevyhovuje těm, kteří by rádi upřednostňovali důsledný a ryzí provozní charakter setkání. Z druhé strany nevyhovuje těm, kteří by rádi upřednostňovali pohodovější charakter setkání. Po celé dosavadní trvání sekce se sice snažil o kompromis mezi oběma skupinami, ale prostě přes veškerou svou snahu vůbec neuspěl.

To vedle časově náročných pracovních povinností byl další mimořádně pádný důvod jeho rezignace nejen jako sekčního zástupce sekce TT-provoz, ale i rezignace na členství v klubu Zababov a Klubu trati 3b – Modulové železnice Podkrkonoší, čímž by existující překážka měla být odstraněna a umožnit tak pořádat dobře, tj. dostatečným počtem účastníků, obsazená provozní setkání.

Autor této reportáže však v žádném případě nerezignuje na modulovku a účast na provozních modulových setkáních, naopak.

Jako bývalý sekční zástupce a bývalý člen přeje autor členům sekce i klubu i volným modulovkářům příjemné a úspěšné modulaření, které pode jeho soudu spočívá v kolektivní hře silných, avšak vnímavých individualit, které vědí, že podstatné pro úspěch setkání je, co nabídnou ke společné hře druhým, a nikoli prosazování jen svých vlastních individuálních libostí a zájmů[5] bez ohledu na přijatá pravidla nebo fyzické možnosti účastníků setkání.

Fotografie:

obr. 1: Kolegium odborníků drážních diskutuje nad manipulací na vlečce RoZa BoRa, za dvě minuty začne sejšna.